čtvrtek 31. ledna 2013

Ráj primátů a primatologů

Mnohokrát jsem slyšela samou chválu na opičí zoo v holandském městečku Apeldoorn. Před několika lety jsme se studenty jeli na praxi do Chesterské zoo a při této příležitosti jsme se rozhodli na týden zastavit v Apeldoornu. Apenheul - to není obyčejná zoo. Jsou tam chováni primáti různých druhů, převážně ohrožených. Proto s tato zoo podílí na mnoha záchranných programech. Kouzlo této zoo spočívá v tom, že návštěvník nevidí žádné bariéry, občas se doslova ocitne mezi opicemi. Zvířata, která představují pro člověka nebezpečí, jsou oddělena vodními příkopy, jsou chována na různých ostrovech. Naopak primáti, kteří člověku neublíží jsou chováni volně a často se prochází mezi návštěvníky. Jedním takovým "vděčným" druhem jsou malé jihoamerické opičky Kotulové. Jsou vidět skoro po celé zahradě. Také různé druhy lemurů můžete potkat pár kroků od sebe. Nebo lvíčky zlaté - nádherné drápkaté opičky z Jižní Ameriky.
Když jsme dorazili do Apeldoornu, pršelo. Studenti by raději zůstali v hotelu, ale zavelela jsem nástup a šli jsme do zoo pracovat. V Apenheulu jsou vynikající podmínky pro pozorování opic - všude jsou upravené cesty, u každé expozice jsou lavičky nebo křesla - stačí se posadit a můžete pozorovat od rána do večera. Pravda, když lije, asi si nesednete. Překvapivě primáti byli i v dešti velice aktivní, zvlášť gorily. Předváděly takové prvky chování, které jsme pak za slunečného počasí již neviděli. Například jedna gorilí samice ukázala, jak šikovně může používat nástroje. Gorily v Apenheulu mají k dispozici velký zalesněný výběh, ve kterém je mnoho vzrostlých stromů a velkých kusů dřeva. Stromy jsou chráněny betonovými skružemi až do výšky 2,5 m, aby gorily nemohly vylézt na strom a zničit ho. Jenomže ne nadarmo gorily patří k jedněm z nejinteligentnějších zvířat. Jedna ze samic našla ve výběhu velký kruh dřeva, opřela jej o skruž a tak si vyrobila žebřík. Po tomto žebříku vylezla nahoru tak, aby mohla dosáhnout na horní okraj skruže. Ostatní už bylo otázkou okamžiku - přitáhla se rukama nahoru a už byla na stromě. Mohla si tam pochutnávat na čerstvých větvích a listech a ještě házela větve jiným gorilám dolů.
Mláďata goril si zase hrála s vodou - dělala rukou ve vodním příkopě vlnobití, cákala vodu na sebe, zkrátka si hrála i v dešti. Tento den byl jeden z těch neopakovatelných, které jsem zažila při studiu primátů.
Aby toho nebylo málo, poslední den pobytu za nádherného počasí jsme se studentkou pozorovaly drápkaté opičky ve výběhu před námi. Seděli jsme v křeslech pod velkým stromem a říkali si, jak je to tu hezké a pohodlné. Najednou se objevil ošetřovatel s miskou ovoce a zaklepal na ní. V tu ránu se ze stromu, pod kterým jsme seděli začaly spouštět pro ovoce malpy hnědé. Celou dobu jsme o nich nevěděli a malpy pro změnu pozorovaly nás. Spousta zajímavého tedy nalezneme nejen před sebou, ale občas je dobré podívat se i nahoru.
Pokud máte rádi nevšední zážitky se zvířaty, tuto nevšední zoo vřele doporučuji.


Foto: Jan Kadeřábek

čtvrtek 24. ledna 2013

Na Kea se smetákem

Papoušci Kea jsou jedni z nejchytřejších papoušků na světě. Žijí na Novém Zélandu i vysoko v horách, kde v zimě není zrovna nadbytek potravy. Tito papoušci hledají potravu kdekoliv, různými způsoby. Mají dlouhý zahnutý zobák, kterým jsou schopni například otáčet kameny a hledat pod nimi hmyz. Nepohrdnou ani masem zvířat. Farmáři je nenávidí, protože údajně napadají ovce. Protože si musejí hledat potravu v různých podmínkách, jsou velice zvědaví a nebojácní. Jsou velkou atrakcí pro turisty, dokud jim papoušci nezničí auto. Také majitelé restaurací je nemají rádi, protože jsou schopni otevřít jakoukoli popelnici. Kea se velice rychle učí a jsou oblíbeným objektem výzkumu kognitivních schopností ptáků. Proto jsou chování ve velkých voliérách i v ústavu Konráda Lorenze ve Vídni. Když jsem je tam navštívila poprvé, měla jsem na sobě kozačky s kožešinou, což působilo na Kea jako magnet. Zobákem jemně zkoušeli kožešinku, byli zvědaví a chtěli si se mnou hrát. Druhá návštěva se už odehrávala přímo ve voliéře. Bylo jich tam asi 15. Než jsem vešla dovnitř, vyfasovala jsem pracovní bundu a smeták. Nechápavě jsem se podívala na kolegu - řekl mi, že pokud budou moc dotěrní, mám je tím smetákem odšoupnout. Já jsem je však nechala dělat, co chtějí. Potom, co prozkoumali moje boty a šaty, mi jeden papoušek vlezl na rameno a chtěl si hrát s mojí náušnicí. To už musel kolega zasáhnout a papouška odehnal. Byla jsem těmito ptáky unešena.
Včera v médiích proběhla zpráva týkající se právě papoušků Kea. Jeden z vědců na Novém Zélandu nabádal k regulaci chovu koček v domácnostech. Kočky jsou v této zemi velmi oblíbené, možná ještě více než psi v ČR. Mnozí majitelé odmítají jakoukoli regulaci a chovají i několik koček dohromady. Problém je v tom, že kočky chytají a zabíjejí původní druhy ptáků na Novém Zélandu. Týká se to nejen Kea, ale také velmi vzácného papouška Kakapo sovího a dalších vzácných endemických druhů. Jako zooložka mám ráda jak kočky, tak papoušky, ale myslím si, že určitá regulace domácích koček by měla být. Jen takové jednoduché opatření, jako je zvoneček na obojku kočky několikanásobně snižuje úspěšnost jejího lovu. Doufejme, že až utichnou emoce na obou stranách, najde se schůdné řešení tohoto problému.





čtvrtek 17. ledna 2013

Výchova mláďat u orangutanů

U primátu, stejně jako v lidské společnosti jsou "krkavčí" matky, stejně jako matky starostlivé. Jednou jsme při pozorování (v Zoo Chester ve Velké Británii) dvou samic orangutanů se stejně starými mláďaty viděli, jak se liší jednotlivé přístupy k jejich ratolestem. Obě dvě samice měly mláďata ve věku 3 - 4 měsíců. V tomto věku jsou mláďata lidoopů, stejně jako u lidí, plně závislá na péči matky. Jedna ze samic byla vzornou maminou, pořád svoje mládě pusinkovala, čistila a konejšila v náručí. Ta druhá byla pravý opak - jakmile se někam posadila, mládě ihned odložila vedle sebe. Mládě se hned začalo snažit dostat se k mamince zpátky, pištělo a snažilo se k mámě připlazit. S tou to nic nedělalo, pokračovala dál ve své činnosti. Občas to druhá samice nevydržela a vzala do náručí i druhé mládě. Chvilku ho pochovala spolu se svým a pak ho vrátila matce. Jednou ona krkavčí matka málem mládě zabila. Když měla mládě zavěšené na zádech, udělala kotoul. Už jsme si mysleli, že mládě je mrtvé. Vypadalo, jako by ho přejel parní válec. Když se samice posadila, mládě zůstalo ležet na zemi, za chvíli začalo kňourat a mamina ho vzala do náručí. Zřejmě ho zachránila nějaká prohlubeň v zemi. Zdálo by se, že tato strategie je pro mládě špatná. Naopak spartanská výchova mládě zocelila a rychleji vyvíjelo se celkově rychleji. Mládě starostlivé matky bylo pořád v její náruči a trvalo mu déle, než se naučilo samo pohybovat, chodit a lézt. Po roce jsme je pozorovali znovu, obě mláďata byla čilá, zdravá a rozdíly se vyrovnaly.


čtvrtek 10. ledna 2013

Šampon zn. Timur

V Klotuších blízko Petrohradu je vědecké městečko fyziologického ústavu akademie věd. Právě zde I.P.Pavlov prováděl svůj výzkum podmíněných reflexů u psů. Uprostřed nádherného parku je budova, které se říká Antropoidní. Od 30. let minulého století zde žijí šimpanzi. Právě sem jsem nastoupila jako mladá studentka, která chce studovat chování primátů. V roce 1977 se v Koltuších narodila první dvě mláďata šimpanzů na území bývalého Sovětského svazu. Byla to velká sláva. Když jsem nastoupila na praxi do laboratoře, bylo mláďatům už šest měsíců. Samice Gamma měla mládě Timura a samice Sylva měla šimpanzího chlapečka Boje. Za teplých letních večerů jsme je spolu s mým učitelem profesorem Firsovem chodili krmit. Před krmením chodíval pan profesor do klece na měření teploty a tepu u všech šimpanzů. To byla pro všechny velká zábava. Gamma si po měření vypůjčila pantofle pana profesora a chodila v nich po kleci. Sylva z něj pro změnu stáhla ponožky a oblékla si je na sebe. Pak přišla na řadu mláďata. Když pan profesor měřil Boje, Timur mezitím cvičil na mřížích nad jeho hlavou a plácal ho nohama po pleši. Najednou se mu stala nehoda - Timur neudržel a panu profesorovi na hlavu přistálo Timurovo kašovité hovínko. Pan profesor si jej sice utřel, ale chtěl si přeci jen ještě umýt hlavu. Vyšel z klece, postavil se nad odtokovou mřížku a požádal mě, abych mu polila hlavu vodou z rendlíku. V tu chvíli se stalo několik chyb najednou. Pan profesor stál příliš blízko u klece a vedle hlavy měl okénko, kterým šimpanzi mohli prostrčit ruce. Začala jsem pana profesora polévat a v tom mě vylekat hrozný řev. Ukázalo se, že voda v rendlíku byla vařící, zapomněla jsem jí zkontrolovat. Pak přišel druhý pokus. Voda už byla akorát a tak jsem znovu začala polévat panu profesorovi hlavu. V ten okamžik Gamma bleskurychle prostrčila ruku okénkem a vší silou plácla do rendlíku. Rendlík přistál na pleši pana profesora a voda na jeho oblečení. "Proč mě chceš zabít, co jsem ti udělal?", ptal se naštvaně pan profesor. "To ne já, to Gamma.", protestovala jsem. Ten večer jsem já odcházela domů s pocitem absolutního nemehla, pan profesor v mokrých ponožkách a boulí na hlavě a s pošramoceným sebevědomím. Jediná Gamma se spokojeně odebrala s Timurem v náručí na svoji polici a spokojeně usnula.

I.P.Pavlov