Poklona panu Pratchettovi

Poprvé jsem slyšela jméno Terry Pratchett od svého manžela a dcery, kteří jsou fanoušky knih s tematikou science fiction a fantasy. Pořad básnili o knížkách tohoto autora. Pravidelně, zhruba jednou za půlroku, začali obíhat knihkupectví a sháněli další díly jeho Zeměplochy. Pak se ke mne dostala informace, že Sir Terry Pratchett bude v Praze v rámci propagace své knihy a že hodlá navštívit Pražskou zoo. Pro mne to byla příležitost, jak ho osobně poznat. Pan Pratchett přivezl také ukázat  film, který natočil v průběhu své cesty na Borneo za divokými orangutany. A tak nastal den D. Vzala jsem s sebou dceru, foťák a dárek pro pana Pratchetta – obrázek, nakreslený samicí orangutana Ňuninkou. Setkali jsme se na jeho přednášce. Sál byl nabitý především jeho fanoušky, kteří milují jeho knížky. Viděli jsme překrásný film o orangutanech. Pak jsem byla panu Pratchettovi představena. Věnovala jsem mu obrázek, na oplátku jsem dostala podepsané jeho knížky.V ten okamžik zapůsobily Murphyho zákony – co se má porouchat – porouchá se. Platilo to na 100 procent o mém foťáku. Zrovna v ten moment přestal fotit. Takže existuje někde u někoho fotka, jak stojím s dcerou a panem Pratchettem, který má obrázek v ruce. Najde se někdy? Někdo nás vyfotil, ale fotka se už ke mne nedostala. Tím naše setkání neskončilo. Šli jsme ještě spolu s panem Pratchettem podívat se na orangutany ve starém pavilonu opic v horní části zahrady a povídali jsme si o orangutanech a jejich záchraně. Asi dva metry za námi šel dav fanoušků a poctivě mi napovídal, pokud jsem si zrovna nemohla vzpomenout na nějaké slovíčko v angličtině. Tak proběhlo moje setkání s tímto úžasným člověkem. Bohužel po pár letech jsem se dozvěděla, že Sir Terry onemocněl Alzheimerovou chorobou. Pořad ještě dokáže psát. Věnuje obrovské prostředky na výzkum této zákeřně choroby a hlavně bojuje za právo rozhodnout o svém životě, pokud ještě bude moci. Dnes jsem si přečetla zprávu, že po dvaceti letech se Terry Pratchett znovu vypravil na Borneo za orangutany. Přejí mu vše nejlepší a co nejdéle jasnou mysl a hodně sil.   

zdroj

Harašení u paviánů

Jak jsem již psala v jednom z minulých blogů, studovala jsem chování paviánů pláštíkových na Kavkaze. Paviáni žijí v harémech, kde je samec pán a vládce několika samic s mláďaty. Jednotlivé harémy jsou pak součástí velkého stáda. U těchto opic je také zajímavé, že když je samice v říji, má velké zduření zadní části těla. To slouží jako signál pro samce v okolí, že samice je připravena zabřeznout. Jenomže vůdce harému si svoje samice hlídá, zvlášť v tomto období. Nicméně stává se, že mladí dospělí samci se snaží vytvořit si svůj vlastní harém  občas nějakou samici odvedou stranou. Právě to jsme jednou pozorovali. Mladý samec se samicí vylezli na strom a tam se spářili. Jenomže vůdce harému je zahlédl, přiběhl ke stromu, ale vylézt nahoru již nemohl, protože strom byl poměrně slabý a jeho váhu by již neunesl. Proto se samec posadil pod stromem a hrozil hříšníkům, kteří seděli nahoře. Po několika minutách už to nevydrželi a sesypali se ze stromu jako hrušky. Mladý samec utíkal, co mu nohy stačily a zmizel z dohledu. Samice byla pomalejší a po pár metrech pochopila, že vládci harému neuteče. Padla obličejem dolů na zem a začala strachy křičet. Čekali jsme, že dostane zasloužený trest, ale samec k ní doběhl, zvedl jí ze země a spářil se s ní. Vše pak skončilo vzájemným čištěním srsti, které má u primátů uklidňující a společenský význam. Toto řešení nevěry se mi líbilo více, než to, co se často odehrává v lidské společnosti. 

zdroj

Jak mě F. Engels zachránil

Události posledních týdnů v Česku mi připomněly, jak je člověk zasažen politikou, aniž by to chtěl. V roce 1980 jsem uzavírala studium na univerzitě. Pro uzavření studia jsem musela obhájit diplomovou práci z oboru a povinně složit státní zkoušku z vědeckého komunismu. Bylo to zrovna období těsně před nástupem reformátora Gorbačova. V tu dobu předseda komunistické strany Brežněv se rozhodl zapsat do historie tím, že napíše několik knih. Třetí a naštěstí poslední z nich publikoval 2 měsíce před mojí státní zkouškou. Pro nás studenty to byla veliká smůla, protože tuto knihu povinně zařadili do otázek ke státní zkoušce. Nicméně přečíst ji bylo nad naše síly, číst se to zkrátka nedalo. Naštěstí jsme s učiteli měli nepsanou a nevyslovenou dohodu, že se každý z nás naučí konkrétní 3 otázky, aby bylo možné zkoušku absolvovat. 90% z nás nakonec udělalo zkoušku za 3, ale byli jsme šťastní, že to máme za sebou. Pak už nás čekala jen obhajoba diplomové práce. Byla jsem klidná, práci jsem měla pěknou. Dělala jsem jí s radostí, byla na téma nástrojové činnosti u šimpanzů. Jenže jak se ukázalo, kromě odborné literatury k tématu práce jsme museli citovat jednoho ze zakladatelů marxismu-leninismu. Jak spojit nástrojovou činnost a spisy Marxe, Lenina a Engelse, aby to nebylo bráno jako provokace? Naštěstí jsem si vzpomněla, že Engels napsal článek o úloze práce v polidštění opice. A to se k mému tématu docela hodilo. Tak jsem jej zařadila do seznamu literatury a v klidu jsem šla svoji práci obhajovat. Předsedou komise byl skalní komunista, navíc profesor z jiné univerzity. Když jsem svoji práci představila, podíval se do seznamu použité literatury a řekl mi: "Vždyť vy nemáte použitu žádnou práci klasiků marxismu a leninismu!", "Ale mám," odpověděla jsem, "přeci práci Engelsovu." "Ale já ji tady nevidím." řekl profesor. "Mám ji zařazenu podle abecedy pod písmenem E.", odpověděla jsem. "To je chyba! Nejdřív se musí citovat práce našich komunistických vůdců a až potom začíná řádná abeceda." Oněměla jsem úžasem. Protože jsem si však dala na své práci záležet, tak jsem ji nakonec obhájila na výbornou. Nebýt Engelse, nemuselo to tak dobře dopadnout.

Miluji svátek MDŽ

Mám na tento svátek nostalgické vzpomínky. V Rusku je tento den odjakživa doopravdy sváteční, do práce se nechodí, slaví se v rodinném kruhu. Pro mne a pro spoustu dalších to byl první svátek nadcházejícího jara. Vždy jsem dostala od rodičů dárky, od přátel květiny. Myslím si, že ženy si svůj svátek zaslouží.

Když se podíváme do říše zvířat, i tady samice nejsou pouhými rozmnožovacími jednotkami. U mnoha primátů záleží na samicích, zda akceptují samce za vůdce skupiny. Například když takový samec hulmana posvátného vyžene v boji původního samce, nemusí ho samice vždy přijmout. Gorilí samice přijímají ochranu od stříbrohřbetého samce. Někdy se spojí dohromady a proženou ho, pokud se zdá, že to samec  „přehání“ se svými zásahy do chodu skupiny. Samice také můžou být dobrými lovkyněmi. Dlouho se mělo za to, že kolektivní lov na jiné primáty pořádají jenom šimpanzí samci, ale ukázalo se, že i samice můžou úspěšně lovit. Co se týká používaní nástrojů, zdá se, že v tomto samice nejen šimpanzů, ale i jiných lidoopů, často samce předčí.  V projektu s kreslením lidoopů bylo pro mne velice zajímavé podívat se, nakolik jsou samice kreativní, a zda se dají jejich výsledky srovnat s těmi samčími. Dohromady u nás kreslilo 19 jedinců různého věku a obou pohlaví. Byli to šimpanzi, gorily i orangutani. A tady se ukázalo, nakolik jsou samice  „šikovnější“, než samci. V experimentech s kreslením se očekává, že když dáte lidoopovi čtvrtku papíru a pastelku nebo voskovku, bude kreslit tak, jak kreslí dítě – že vezme ji mezi prsty na ruce tak, jak lidské mládě drží pastelku. Nebude přitom nějak upravovat kreslicí nástroj. A právě v technikách, které používali naši lidoopy se ukázalo, že zvlášť samice orangutanů jsou v tom nepřekonatelné. U samců (oba šimpanzi) jsme také zaznamenali určitou inovaci – techniku graffiti a kreslení pastelkou drženou v zubech. Samice ale byly mnohem vynalézavější. Kupříkladu samice šimpanze Majoránka zjistila, že má na ruce papilární linie jako člověk. Pak na dlaň nanášela štětcem tekuté barvy a dlouho pozorovala, jak se po ruce roztékají a papilární linie zvýrazňují. To ani nemluvím o použití barev jako rtěnek nebo líčidel. Dělali to samice šimpanzů i orangutanů. Občas nám připadali, jako pomalovaní indiáni na válečné stezce z knih Karla Maye. Majoránka také přišla na to, že když má na papíru položený nějaký předmět, dají se krásně tužkou obtáhnout jeho kontury. Největší kreativní umělkyní byla samice orangutana Ňuninka ze Zoo v Ústí nad Labem. Kreslení milovala, vždy si u toho vymýšlela nové věci. Dokázala například udělat z pastelky v puse kašičku, kterou pak vyplivla na papír a rozetřela prstem. Nebo rolovala dlaní pastelku na papíře anebo již nakreslený obrázek upravovala jazykem – rozmazávala pevné čáry a kontury. Nejvíce nás překvapila technika, která velice připomínala Mandalu, obraz, který vytvářejí tibetští mniší s částeček různě zbarveného písku. Ňuninka rozdrobila v puse voskovku nebo pastelku jedné barvy, například červené (pastelky z těchto materiálu odpuzují vodu) a vysypala je z pusy na papír do jedné hromádky. Pak vzala do pusy pastelku jiné barvy, například modré, a udělala to samé. Pak prohlížela různě zbarvené hromádky drobných kousíčků pastelek. Potom to prstem různě míchala a vytvářela z nich obrazce. Pak skončila tím, že vše shrábla do ruky a vyhodila do koše. Výsledek byl stejně pomíjivý, jako Mandala. Zkrátka, i samice primátů vynikají v mnoha směrech a často samce předčí.