Dvojité vidění? Ne, jsou to dvojčata

13.června se v Burgers´ Zoo v holandském městě Arnhem narodila dvojčata goril. Zoo oznámila, že jsou to sameček a samička. Zpráva to je vzácná a mám z toho velkou radost. Ještě větší radost mi dělá to, že v době boomu sociálních sítí máme fotky miminek a jejich maminky, a také videa - takřka v přímém přenosu. Pro nás je taková událost velice vzácná. I když se výskyt dvojčat procentuálně moc neliší od dvojčat lidských, vzhledem k malému počtu goril v zoologických zahradách a v přírodě, je taková událost vždy přinejmenším zprávou desetiletí.

I u šimpanzů je narození mláďat – dvojčat velká událost. Mně se podařilo mít taková dvojčata v náručí v roce 1996. Ten rok byl pro šimpanze v tomto aspektu mimořádný – dvojčata ve světě (alespoň o kterých víme) se narodila hned třikrát. První pár dvojčat se narodil v přírodní rezervaci Gombe v Tanzánii, kde dlouhá léta chování šimpanzů studovala Jane Goodallová, legenda současné primatologie. Druhý pár se narodil v Sunset Zoo ve Spojených státech. Nu a třetí u nás – v Liberecké zoo. Jak v Gombe, tak i v Americe se samice o svá mláďata vzorně staraly. Bohužel matka libereckých dvojčat Ingrid zájem o mláďata neměla a nechala je v péči „šimpanzí mámy“ ošetřovatelky paní Jiřiny Kyzlíkové a její dcery, Dagmar Vlčkové, která se také o šimpanze starala. Ingrid patří k těm samicím, které velice snadno zabřeznou a porodí mládě, ale nikdy nedokázala žádné z nich odchovat. Mláďata skončila v péči ošetřovatelů, nebo pokud se samice ze začátku o mládě starala, stejně ho pak nemohla uhlídat a miminko brzy zahynulo. Ale zpět k dvojčatům. Byly to dvě samičky, dostaly jména Vanilka a Majoránka. Měly také o dva roky staršího bratra Jimiho, který byl také v péčí ošetřovatelek a dokázal svoje sestřičky náležitě chránit. Pamatuji se, jak při focení jedno z mláďat začalo pištět. Jimi  je chtěl okamžitě pochovat, a pak tlačil rukama do paní Kyzlíkové, aby mládě vzala a utišila.  Po narození dvojčat v Liberecké zoo u šimpanzů přišla na řadu speciální opatření. Všichni, kdo přicházeli do styku s dvojčaty, včetně mne, samozřejmě také ošetřovatelů a zoologů, museli absolvovat preventivní vyšetření, zda některý z nás není bacilonosič. Potom, co vše dopadlo dobře, už jsem mohla za mláďaty dojíždět každou chvíli. V té době jsem prováděla výzkum, zaměřený na růst a vývoj lidoopů, který spočíval kromě etologických pozorování také v měření zvířat, jejich vážení atd. Protože miminka jak lidská, tak šimpanzí v prvním roce rostou velice rychle, musela jsem měřit naše dvojčata každých 14 dní. Byla to docela fuška, v protokolu jsme měli 46 různých proměnných, které se musely změřit a zapsat, a to nejenom u dvojčat, ale také u dalších šimpanzů, Jimiho a Tedyho, kteří v té době byli kontaktní a dalo se s nimi pracovat. Zažili jsme u toho i spoustu legrace. Například, Tedy si rad hrál s měřidly, které jsem měla u sebe. Když jsem ho měřila pásovou mírou, nechala jsem ho si s měřidly hrát. Tedy nás rád napodoboval a přikládal měřidla buď na svoje tělo, nebo „měřil“ nás. Jednou vystrčil rty a podal mi několik šroubků, které z měřidla nenápadně odšrouboval. Jimi zase občas nechtěl rozevřít dlaň při měření a měl pevně sevřenou pěst. Nikdy jsem nepoužívala násilí, aby mu tu pěst rozevřela. Stačilo k tomu odříkávat říkanku „Vařila myška kašičku…“ a Jimi mi dlaň sám nastavoval, protože tak si hrál se svými opatrovnicemi. Všechna mláďata šimpanzů v té době byla zahrnuta do projektu, zaměřenému na kreslení u lidoopů. Takže mám ve své sbírce pěkné obrázky ode všech mláďat, včetně Vanilky a Majoránky.

Jak chytit opici (a nenechat se pokousat)

Čas od času vzniká v chovných zařízeních  nutnost odchytit opici nebo jiné zvíře. V tak velkém zařízení, jako bylo Suchumské primatologické centrum v Abcházii (pracovala jsem tam po ukončení univerzity) podobné situace nastávaly docela často. Už jenom díky počtu chovaných opic – kolem 3000 jedinců. Občas nějaká ta opička utekla z klece. Často se stávalo, že mláďata vylezla z klece přes mříže a matka zůstala vevnitř. V takových případech opičky zůstávaly nablízku a pokud se nemohly dostat zpátky, pak samice kojila svého potomka přes mříže. U lidoopů je odchyt vždy složitější – pokud to nejsou mláďata vychovaná člověkem , která se nechají přenášet v náručí jako děti, pak může nastat problém. Dá se to řešit dvěma způsoby – použít transportní klec, těsně jí přistavit k šubru nebo tunelu, přes který lidoopi přecházejí a pak už se jen modlit, aby tam šli. Ve většině případu ale nejdou, jsou dost chytří aby poznali, že se děje něco neobvyklého. Pak musí dostat uspávací injekci. V lepších případech jsou naučeni nechat si injekci píchnout od ošetřovatele, v horších se musí nastřelit šipkou. Pak už je to záležitost veterináře, aby správně dle hmotnosti určil, kolik uspávací látky potřebuje, a pak zase látku na probuzení.

S ostatními primáty to je trochu jednodušší. Měli jsme v Suchumi zkušené ošetřovatele kteří dokázali chytit makaka holýma rukama. Jinak to je samozřejmě hazard. Tady jsou zase na prvním místě přenosné klece, pak sítě, kterými se opice chytají v uzavřeném prostoru. Poté, co je opice chycena a je nutné ji držet, pak nikdy ne obličejem k sobě – opička, i ta malá, se Vám opře rukama a nohama o hrudník a už ji neudržíte (malí primáti se drží a přenášejí tak, že je zezadu oběma rukama někdo drží pod krkem a druhý člověk odlehčuje tím, že drží ruce a nohy. I když to vypadá drasticky, opici to neublíží. Rozhodně to je lepší než anestezie, kdy je vždy  riziko pro uspané zvíře.

A jako vždy s tím spojená „historka z natáčení“. V suchumském centru jsme měli velký hektarový výběh pro 72 makaků medvědích. Jsou to středně velké opice, velice podobné japonským makakům. Výběh byl ze všech stran chráněn vysokou betonovou zdí i s elektrickým ohradníkem nahoře, aby opice neutekly. Zadní stěna výběhu byla zároveň stejnou, která hraničila s obytnou částí města. Jednou jsme je pozorovali makaky uvnitř výběhu a najednou slyšíme hluk a pak na nás někdo volal: "Haló, slečny, jsme tady!" Byli to dva výtržníci, kteří použili hornické kladivo a udělali obrovskou díru ve zdi. Možná nečekali, že hned za zdí je opičí výběh. V tu ránu byly všechny opice venku ve městě. Naštěstí to už byla okrajová část s rodinnými domky a sady, plnými ovocných stromů. Pro opice přímo ráj na zemi. Část opic se vrátila domů sama – pro ně je důležité být ve známém prostředí. Ředitel ústavu pohrozil místním obyvatelům, že v žádném případě nesmějí opice zastřelit – v tu dobu jedna stála kolem 2000 dolarů, navíc tento druh makaků je vzácný. Odchyt trval několik dnů. Některé se podařilo nalákat do klecí s pamlsky a s padacími dvířky. Část opic se nechala nalákat zpět do výběhu - opět na pamlsky. A pak už přišly na řadu uspávací pušky a pistole s ketaminem (uspávací látka). Jak naši zoologové honili opice s puškami, došlo i k nehodě. Jeden z nich přelézal zídku, položil na ni pušku a nešťastně zavadil o spoušť. Šipka s ketaminem se mu zabodla do dlaně. Ještě se stačil dopotácet k naší klinice v areálu ústavu a pak omdlel. Probrali ho moji kolegové, zašili mu dlaň a dopadlo to dobře. Takže pokud nemusíte raději opice nechytejte.

zdroj