Dnešní den nemá chybu…

Dnes byl nádherný den, Ráno sluníčko a teplo. Spěchala jsem ven, protože mne čekala vzácná návštěva v zoo. Sotva jsem vyšla z domu, přihnal se ke mne cizí mladý labrador, tak jsem s  ním ještě chviličku hrála. Pak pes se vrátil k majitelce, já jela dál. Dnes zoo navštívil chovatel goril z Moskevské zoo, Kirill. Moc toho prozradil o životě lidí v moskevské ZOO a zvířat, o které se stará. Kirill a jeho další tři kolegyně mají na starosti v Moskvě skupinu goril, dvě skupiny orangutanů (bornejské a sumaterské) a dvě skupiny gibbonů. Práce mají nad hlavu, ale zvládají to skvělé.

 

Dnes se mluvilo především o gorilách. První z nich – malá Ama, dcera dvorské Šindy. Ama přišla o ruku když jí bylo jenom 3 měsíce. Poměrně rychle se z toho dostala a je z ní nádherné veselé gorilí mládě. Veterináři se obávali že kvůli ztrátě ruky se Amě pokřiví páteř, ale vše vypadá dobře. Zádíčka má rovná, žádné zakřivení v důsledku úrazu. Protože Ama byla vychována lidmi, byla otázka jak jí zapojit do skupiny. Je to dlouhý proces ale vše probíhá až nad očekávaní dobře. Ama zůstává ve skupině s ostatními členy gorilí rodiny prakticky celý den, zhruba od 9 hodin ráno až do 4 hodin večer. Přes noc je zatím sama, čeká se na jarní teplo, kdy gorily budou delší dobu, i přes noc, venku. Kirill vyprávěl, že ráno, sotva se otevře šubr mezi ložnicemi, vlítne Ama k ostatním a honí se a skotačí s druhým mládětem Kwabene. Jsou spolu celý den, pořad se po sebe válí, nebo jezdí jeden na druhém po pavilonu. Ama si zatím ještě netroufne vyjít po schodech nahoru do expozice, dojde do půlky, pak se raději vrátí. Vypadá to opravdu velice dobře. Samec Vizuji na Amu vůbec není agresivní. Ze začátku jí dal najevo kdo je doma pánem. Přitlačil jí rukou k zemí, Ama jako správná malá gorilka se nebránila, pak jí Vizuji pustil a od té doby už jí nechává být. Ama občas se tak rozdovádí, že ho kouše za paty, ale táta je v klidu.

 

Šinda dvorská si zřejmě neuvědomuje že Ama je její dcera. Občas jí popadne, podívá se na ní, a zase pustí. Bohužel Šinda už další mládě mít nebude. Po porodu se u ní projevila epilepsie. Proto dostává tlumící léky a navíc antikoncepci, protože nikdo neví, co by se stalo při druhé březosti a dalším porodu. Má to ale zřejmě dědičné – její sestry a matka také měli epilepsii. Jinak je ale Šinda podle Kirilla výjimečná samice. Je klidná a velice hravá. S Kirillem jsou kamarádi, často si hrají přes mříže. Nechává Kirilla, aby si na ní sáhl, vyměňují si kelímky od jogurtů, nechá si podrbat nebo se zdraví s Kirillem za ruku. Jiná samice Kira na sebe vůbec nenechá sáhnout. Babsi je taková správná babča, posadí se v klidu v pavilonu, a mláďata (Ama a Kwabene) se kolem ní řádí jak černá ruka. Šinda také v Moskvě ukázala, že si umí správně poradit se stromy (asi jako Moja ve Španělsku). Nejdříve do venkovního výběhu u goril v Moskvě vysadili keře. Kirill říkal že vydržely asi tak 30 minut, pak je Šinda všechny vytahala. Pak dostali příkazem vysadit do výběhu dva vzácné stromy. Šinda na druhý den okamžitě se přiřítila k jednomu stromu, nahnula ho a pak vytrhla i s kořeny a pak ještě celý den ho tahala na ramenní po výběhu. Vizuji si poradil s druhým stromem, jednoduše ho zlomil. Od té doby už žádné zahradnické práce ve výběhu raději nedělají.

 

Tak jsem dnes strávila s Kirillem a jeho doprovodem v Zoo celé dopoledne. Už se těším, jak k večeří si dam houby naložené v soli (ne v octu), jak to dělají v Rusku. Kirill mne dovezl dvě sklenice. Zkrátka imprinting zapracoval. Na chutě domova nikdy nezapomenu.

Dnešní den byl opravdu nádherný.

Kde jsou etické hranice aneb účel svědčí prostředky?

Mate radí zvířata? Ano, odpoví skoro každý. Jsme vychovaní obklopeni plyšovými hračkami zvířat, roztomilými obrázky na tričkách, zvířátky v dětských knížkách. Je dobře že naše děti se učí milovat přírodu od útlého věku. Učíme naše potomky říkat, jak kočička mňouká, jak pejsek štěká, atd. Zkrátka, většina z nás to má zakořeněné od útlého věku. Dobře to vědí í majitele reklamních agentur, které kromě polonahých slečen často používají v reklamách roztomilá zvířátka. Pokud jde o slečny, to je jejich svobodný a většinou i dobře placený výběr. A co zvířata? Pochopím záběry, použité z přírody nebo ze zoo, kde se natočí přirozené chování zvířat. Pochopím legrační nebo roztomilé záběry zvířat, pokud jsou natočené náhodně. Pořád to je milé a pro spoustu lidé zajímavé, zábavné, možná i poučné. Ale čím dál více mi vadí použití cvičených zvířat v reklamách, často oblečených do lidských oblečku, a nucených dělat věci, které v normálním životě by nikdy nedělali. Co říct na tyto záběry – počet zhlednutí na Facebooku je už přes 14.777.804 zhlednutí:

https://www.facebook.com/david.tan.12532/videos/668193706615704/?pnref=story

Právě po takových záběrech mají zbohatlíci pocit, že si můžou klidně pořídit taková roztomilá zvířátka jako domácí mazlíčky. Pak ti mazlíčci vyrostou, začnou páníčkovi vadit, a šup s nimi do zoo (v lepším případě). Pak si to pořídí nějaká celebrita, a tisíce fanoušků ji chtějí napodobit. A nelegální trh se zvířaty kvete dál.

 Někdy se natočí film, který slouží jako sociální reklama. Třeba záběry na dialog přes Skype sluchově postižené holčičky s orangutanem: https://www.facebook.com/hashtag/lovemattersmost?source=feed_text&story_id=1658513857718586. Cíl je bohulibý. Ochrana deštných pralesů, zabránění zakládaní dalších plantáží palmy olejné, nepoužití produktu obsahujících palmový olej. Žádné oko nezůstane suchým. Ale opravdu to pomůže? Otázek vzniká spoustu. Například, samotná komunikace přes Skype. Je evidentní, že se točilo na minimálně dvě kamery, vše bylo předem připravené. Záběr na znakující osobu na monitoru je pouze na obličej – pokud vím, znaková řeč obsahuje gesta, která mají širší záběr mnohdy až k pasu. Například tlumočníci do znakové řeči jsou v televizi zobrazeni alespoň do pasu. Jak může orangutan vědět, co to je palmový olej? Ví, co je palma – strom, listí, plody. Ale může pochopit proces získání oleje nebo alespoň souvislost ze stromem? Přece pro něj je především životu nebezpečné setkání s člověkem (chycení, postřelení, zabití matky…) nebo s ohněm, který spaluje jeho domov. Pokud les hoří spontánně, nebo oheň založil člověk je pro něj vedlejší. Musí se zachránit. Co bude pak na vypálené ploše – pastvina, plantáž nebo továrna – to je už pro něj není podstatné. Přece orangutani nesedí léta od založení plantáže a nečekají, až tam palmy vyrostou a pak z nich bude vyráběn olej atd. Navíc samotné palmy nejsou pro orangutany apriori škodlivé. Existují tisíce druhů palem, dokonce i palmy olejné jsou pro ně stromy, které se dají použít ke stavbě hnízda, krmení atd. Zkrátka, podsouváme orangutanům (v tomto případě předem naučené) myšlenky, které napadají nás, lidi. Jsem si jistá že spousta lidi na zeměkouli neví co je to chemické složení nějakého produktu (pro ně ořechové máslo je prostě ořechové máslo), nebo jaká je souvislost pěstováni palem se zničením domova orangutanů. V tomto případě můžeme říct že účel světí prostředky (natočení této scénky ve jménu boje s používáním palmového oleje). Avšak kde je hranice, kam ještě můžeme? Věřím, že pro spoustu lidí to je O.K. Pro mne už ne. Také nemám radost, že se ničí domovy orangutanů. Ale dělat z lidí prosťáčky, a z orangutanů uvědomělé ochránce životního prostředí, nabízet jim taková jednoduchá, a svým způsobem zmanipulovaná a zavádějící, klišé – to je pro mě už za čárou.

Marnost nad marnost.

Dnes to nebude veselé povídání. Už v dětství jsem věděla, že budu mít práci, spojenou s přírodou. Všechna nemocná nebo zraněná zvířata v okolí vždy skončila u mne – nosili k nám nemocné vrabce nebo holuby, kočky atd. Někoho se mi podařilo zachránit, někteří zemřeli. Jednou u nás zabouchaly na dveře moje kamarádky a zvaly mne ven podívat se na jeden strom. Bylo mi tedy asi 12 let. Žili jsme ve velkých domech, a ve vnitrobloku jsme měli hezké dětské hříště, kolem kterého byl trávník a vysazené mladé stromky. Byl konec května, pěkné počasí. Když jsem vyšla ven, kamarádky mi ukázali dílo zkázy. Nějaký opilec zlomil mladou břízu, která rostla hned vedle dvou stejně starých asi dvoumetrových stromků. Bříza byla ulomena těsně nad zemí, ležela tam a my jsme si nevěděly rady, co s tím. Ulomený stromek se držel jenom na par vláknech kůry, jinak byl celý kmen ulomený. Zvedli jsme ho opatrně ze země, narovnali, aby okraje zlomu zapadly do sebe. Pak jsem ho pevně přivázala gázou k ostatním dvěma stromkům, aby se nehnul. Nakonec jsem ho zalila vodou, nic víc jsem udělat nemohla. A stal se zázrak, stromek přežil. Koncem léta už jsem gázu přestřihla a dala pryč. Stromek pevně stál a žil mnoho dalších let.  Před pár dny jsem si na to vzpomněla, Zavolala jsem sestře, zda  by ty stromy nevyfotila a neposlala mi fotku, jak vypadají. Bohužel. Řekla mi že před pár lety asi někomu vadili, tak všechny tří velké krásné břízy někdo pokácel. Víc než 40 let nikomu nevadily, až teď. Utěšuje mě jenom jedno – že jsem se na to nevykašlala, a že i díky mně ten strom mohl žít ještě více než 40 let a přinášet lidem v okolí radost. Ale nakonec můžu jen smutnit a říkat: Marnost nad marnost…

Na návštěvě u mých milovaných psů hasky

Moje cesty po světě jsou vždy spojené s návštěvou zvířat, pokud to je alespoň trochu možné. Poslední návštěva Ruska nebyla výjimkou. Ocitla jsem se v kouzelném městě – turistickém a vzdělávacím komplexu Etnomir (Etnosvět), v 90 km od Moskvy. Celý komplex je ohromný, 140 ha, představuje různé kultury, národy světa, zvyky, tradice. Bydlela jsem v Himálajském domě, což už bylo samo o sobě bylo zážitkem. Na území Etnosvěta se nachází ale u část, věnována zvířatům. Je tady poměrně slušné terárium. Má zajímavou sbírku zvířat, včetně kobry, kterou místní zoolog umí bezpečně vzít do rukou. Jsou tady i dvě voliéry s různě zbarvenými bažanty. Nejvíce mne to ale táhlo na chovnou stanici hasky (tady vybírám český ekvivalent anglického Husky). V den mé návštěvy hodně sněžilo, opravdová ruská zima. Našla jsem hasky na okraji Etnosvěta, u lesa.

 

Hasky jsou má srdeční záležitost. Spojeny s nimi jsou moje dětské vzpomínky (měli jsme doma v různém období psa a fenu). Moje srdce ale získala naše haskinka Jenny, která s námi strávila krásných 12 roku, než zemřela. Byla členem rodiny, naše druhé dítě. Proto jsem se za hasky šla podívat, zima nezima, sníh nesníh. Haskie tady žijí v několika propojených výbězích. Ten přední je zastřešený a má závětří, ale zvířata tu jsou venku, nemají žádnou umělou podlahu, jenom zem. Jsou tady rádi, vidí na lidí, které za nimi přicházejí. Často si vykopou důlek v zemi, lehnou si tam a přikryjí čumák ocasem. Tato voliéra je propojena s další, kde už zastřešení není, je to jenom oplocený kus palouku. Nakonec v nejvíce vzdálené části jsou kotce. Zvířata nejsou nijak limitována v tom, v jaké části komplexu mají být. Pokud chtějí, můžou být v kontaktu s lidmi, když chtějí, zalezou do kotců. Všechny části jsou otevřené a propojené. Jedinou uzavřenou částí jsou menší voliéry pro hárající feny, protože stanice nemá za cíl být „rozmnožovnou“ a prodávat štěňata. I fena má možnost volného pohybu a může si vybrat, zda být v kotci, nebo venku. Když jsem tam byla, tak ležela na střeše kotce a pozorovala dění kolem.

 

Šla jsem neomylně k haskyum. V předním výběhu měli asi 30 zvířat. Jsou tam tradičně zbarvení černo-bílí psy, pak světlé, skoro bílé, ale měli i několik psů zbarvených do rezava. Oči u psů také byly různé – jak modré, tak i hnědé, nebo každé oko jiné – modré a hnědé. Zvířata byla velice přátelská, ostatně jak haskye obyčejně bývají. Na vrcholu hierarchie byli dva obrovští psi – bratří. Když se jeden z nich postavil přede mne na zadní, a přední tlapy mi dal na ramena, byl možná i o něco větší než já (i když jsem malého vzrůstu – 150 cm). Hladila jsem je, drbala za ušima – vše mne dovolili.

 

Moje bunda to odnesla – měla jsem na ní vrstvu zeminy od psích nohou, ale nevadilo mi to. Stačila hodinka čištění mokrým ručníkem (pračka tam není), a bunda byla jako nová. Tak jsem strávila hodinku u svých psích miláčků a zavzpomínala na naší Jenny. Bylo to moc fajn.

 

Zážitky z dětství – jako v pohádce o 12 měsících.

Zážitky z mého dětství jsou spojené s výlety do lesa s mým tátou. I když jsem byla městské děvče, trávila jsem v lese spoustu času. V létě jsem byla na prázdninách u babičky a ty jsou opravdu dlouhé – celé tři měsíce. Táta mne bral do lesa každou volnou chvilku, třeba jenom na hodinu po práci. Nasedli jsme do auta a už jeli spolu někam pryč z města. Když mi bylo asi 10-12 roků, podzim u nás na Uralu byl mimořádně teplý. Někdy koncem října obyčejně už sněží, ale tento rok bylo pořad teplo. Tak nakonec jsme se s tátou vypravili na chalupu, abychom ji zazimovali. Moc času to nezabralo, tak jsme tradičně vyrazili do lesa. Pole okolo už byla sklizena, ale po okrajích rostlo množství velkokvětých kopretin. Bořila jsem se skoro po kolena do zorané hlíny, ale nenechala jsem se odradit a nasbírala velkou kyticí kopretin. Byli v tom sychravém podzimním počasí nádherné. Vrátili jsme se do města, nechali auto v garáží a jeli domu tramvají. Začalo silně sněžit. A tak já jako to děvče z pohádky hrdě nesla domu plnou náruč květin, kolem padal sníh, a všichni, koho jsem potkala, se na mne udiveně dívali jako na zjevení. Opravdová pohádka. Na ten zážitek nikdy nezapomenu, provází mne celý můj život.

 

Fotku laskavě poskytla paní Miruška Hanáčková. Děkují.

Velikonoční pondělí ve známení goril

 Po týdenním pracovním putování v Rusku dostala jsem se do Moskvy zrovna na Velikonoce, i když v Rusku pravoslavné Velikonoce teprve přijdou. Nemohla jsem ujit příležitost navštívit Moskevskou zoo, respektive pavilon primátů, a hlavně skupinu goril.

Zoo v Moskvě v pondělí je pro návštěvníky uzavřená, ale život se nezastaví – probíhají každodenní práce spojené s péči o zvířata, údržba, úklid atd. Byla jsem předem ohlášena a očekávána, kolegové na mne udělali čas. Po seznámení se, popíjení čaje a vypravení o gorilách v Česku přišla chvíle, ve kterou jsem i nedoufala.

Moskevský „gorilí táta“ Kirill mne provedl dlouhýma chodbami a po chvíli jsme se ocitli u herny, kde byla malá Ama. Ama je gorilí holčička, dvouletá, která ve věku tři měsíců nešťastnou náhodou přišla o pravou ruku. Lékařům se ji podařilo zachránit, ruku už ne. Teď je Ama veselé gorilí mládě, které se přizpůsobilo svému handikepu a řádí jako černá ruka (doslova) a v ničím se nezadá s pražskými kluky Kuburim a Nuruem.

 

Pokud jí jedna ruka nestačí, vypomáhá si pravou nohou a ústy. Je lechtivá, libí se jí, když si s ní ošetřovatelé hrají. Největší radost má když dokáže lstí ukrást Kirillovi svazek klíčů a pak s nimi peláší co nejdál to jde. Její další osud se vyvíjí příznivě. Po odchodu do jiné zoo dospívajícího samečka Vikinga ošetřovatele se snaží spojit dohromady Amu a ostatní členy skupiny. Zatím se daří Amu dávat dohromady se dvěma dospělými samicemi –Šindou dvorskou (její matkou) a starou samici Babsi. Tráví spolu denně určitý čas, který postupně se prodlužuje. Začlenění probíhá v klidu, zatím žádné problémy nejsou.

Kirill a další tři ošetřovatelky, kteří mají na starosti lidoopy, tráví s Amou méně času než dříve, aby postupně Ama vetší část dne byla s dospělými gorilami. Už od začátku Ama má možnost celou dobu vidět, slyšet a cítit ostatní gorily, protože její herna sousedí s ložnicí „dospěláků“, je oddělena pouze mříži a pletivem.

 

V současné době Moskevská skupina goril má jednoho střibrohřbetého samce Vizuriho (je otcem všech mláďat), tři dospělé samice Šindu, Kiru a Babsi, mladě Kiry samečka Quabene (je to rošťák starý rok a půl), a Amu. Protože Ama je odchována lidmi, vypadá a je větší než mláďata, která kojí matka v jejím věku. Ložnice pro gorilí skupinu jsou v suterénu, gorily pak jdou

do expozice v pavilonu po schodech a dobře se u toho zacvičí. Mají také i venkovní expozicí s množstvím parkosů a provazů. Obě expozice velikosti odpovídají těm pražským.

V Moskvě je zatím ještě zima, zvířata ven v zimě nechodí. Kirill vyprávěl, že jsou velice citlivé na změny počasí. Když je teplo a sluníčko, teší se ven do výběhu, když je zataženo a pochmurno, zalehnou a spí.

I když jsem nebyla na Velikonoce s rodinou, návštěva u goril v Moskvě stála za to. Nedostala jsem výprask pomlázkou, mohla jsem si pohrát s Amou a jako nášup jsem ještě strávila příjemný čas s kamarády a kolegy na Moskevské Univerzitě. Letošní Velikonoce neměly chybu.