Na návštěvě u mých milovaných psů hasky

Moje cesty po světě jsou vždy spojené s návštěvou zvířat, pokud to je alespoň trochu možné. Poslední návštěva Ruska nebyla výjimkou. Ocitla jsem se v kouzelném městě – turistickém a vzdělávacím komplexu Etnomir (Etnosvět), v 90 km od Moskvy. Celý komplex je ohromný, 140 ha, představuje různé kultury, národy světa, zvyky, tradice. Bydlela jsem v Himálajském domě, což už bylo samo o sobě bylo zážitkem. Na území Etnosvěta se nachází ale u část, věnována zvířatům. Je tady poměrně slušné terárium. Má zajímavou sbírku zvířat, včetně kobry, kterou místní zoolog umí bezpečně vzít do rukou. Jsou tady i dvě voliéry s různě zbarvenými bažanty. Nejvíce mne to ale táhlo na chovnou stanici hasky (tady vybírám český ekvivalent anglického Husky). V den mé návštěvy hodně sněžilo, opravdová ruská zima. Našla jsem hasky na okraji Etnosvěta, u lesa.

 

Hasky jsou má srdeční záležitost. Spojeny s nimi jsou moje dětské vzpomínky (měli jsme doma v různém období psa a fenu). Moje srdce ale získala naše haskinka Jenny, která s námi strávila krásných 12 roku, než zemřela. Byla členem rodiny, naše druhé dítě. Proto jsem se za hasky šla podívat, zima nezima, sníh nesníh. Haskie tady žijí v několika propojených výbězích. Ten přední je zastřešený a má závětří, ale zvířata tu jsou venku, nemají žádnou umělou podlahu, jenom zem. Jsou tady rádi, vidí na lidí, které za nimi přicházejí. Často si vykopou důlek v zemi, lehnou si tam a přikryjí čumák ocasem. Tato voliéra je propojena s další, kde už zastřešení není, je to jenom oplocený kus palouku. Nakonec v nejvíce vzdálené části jsou kotce. Zvířata nejsou nijak limitována v tom, v jaké části komplexu mají být. Pokud chtějí, můžou být v kontaktu s lidmi, když chtějí, zalezou do kotců. Všechny části jsou otevřené a propojené. Jedinou uzavřenou částí jsou menší voliéry pro hárající feny, protože stanice nemá za cíl být „rozmnožovnou“ a prodávat štěňata. I fena má možnost volného pohybu a může si vybrat, zda být v kotci, nebo venku. Když jsem tam byla, tak ležela na střeše kotce a pozorovala dění kolem.

 

Šla jsem neomylně k haskyum. V předním výběhu měli asi 30 zvířat. Jsou tam tradičně zbarvení černo-bílí psy, pak světlé, skoro bílé, ale měli i několik psů zbarvených do rezava. Oči u psů také byly různé – jak modré, tak i hnědé, nebo každé oko jiné – modré a hnědé. Zvířata byla velice přátelská, ostatně jak haskye obyčejně bývají. Na vrcholu hierarchie byli dva obrovští psi – bratří. Když se jeden z nich postavil přede mne na zadní, a přední tlapy mi dal na ramena, byl možná i o něco větší než já (i když jsem malého vzrůstu – 150 cm). Hladila jsem je, drbala za ušima – vše mne dovolili.

 

Moje bunda to odnesla – měla jsem na ní vrstvu zeminy od psích nohou, ale nevadilo mi to. Stačila hodinka čištění mokrým ručníkem (pračka tam není), a bunda byla jako nová. Tak jsem strávila hodinku u svých psích miláčků a zavzpomínala na naší Jenny. Bylo to moc fajn.

 

Zážitky z dětství – jako v pohádce o 12 měsících.

Zážitky z mého dětství jsou spojené s výlety do lesa s mým tátou. I když jsem byla městské děvče, trávila jsem v lese spoustu času. V létě jsem byla na prázdninách u babičky a ty jsou opravdu dlouhé – celé tři měsíce. Táta mne bral do lesa každou volnou chvilku, třeba jenom na hodinu po práci. Nasedli jsme do auta a už jeli spolu někam pryč z města. Když mi bylo asi 10-12 roků, podzim u nás na Uralu byl mimořádně teplý. Někdy koncem října obyčejně už sněží, ale tento rok bylo pořad teplo. Tak nakonec jsme se s tátou vypravili na chalupu, abychom ji zazimovali. Moc času to nezabralo, tak jsme tradičně vyrazili do lesa. Pole okolo už byla sklizena, ale po okrajích rostlo množství velkokvětých kopretin. Bořila jsem se skoro po kolena do zorané hlíny, ale nenechala jsem se odradit a nasbírala velkou kyticí kopretin. Byli v tom sychravém podzimním počasí nádherné. Vrátili jsme se do města, nechali auto v garáží a jeli domu tramvají. Začalo silně sněžit. A tak já jako to děvče z pohádky hrdě nesla domu plnou náruč květin, kolem padal sníh, a všichni, koho jsem potkala, se na mne udiveně dívali jako na zjevení. Opravdová pohádka. Na ten zážitek nikdy nezapomenu, provází mne celý můj život.

 

Fotku laskavě poskytla paní Miruška Hanáčková. Děkují.

Velikonoční pondělí ve známení goril

 Po týdenním pracovním putování v Rusku dostala jsem se do Moskvy zrovna na Velikonoce, i když v Rusku pravoslavné Velikonoce teprve přijdou. Nemohla jsem ujit příležitost navštívit Moskevskou zoo, respektive pavilon primátů, a hlavně skupinu goril.

Zoo v Moskvě v pondělí je pro návštěvníky uzavřená, ale život se nezastaví – probíhají každodenní práce spojené s péči o zvířata, údržba, úklid atd. Byla jsem předem ohlášena a očekávána, kolegové na mne udělali čas. Po seznámení se, popíjení čaje a vypravení o gorilách v Česku přišla chvíle, ve kterou jsem i nedoufala.

Moskevský „gorilí táta“ Kirill mne provedl dlouhýma chodbami a po chvíli jsme se ocitli u herny, kde byla malá Ama. Ama je gorilí holčička, dvouletá, která ve věku tři měsíců nešťastnou náhodou přišla o pravou ruku. Lékařům se ji podařilo zachránit, ruku už ne. Teď je Ama veselé gorilí mládě, které se přizpůsobilo svému handikepu a řádí jako černá ruka (doslova) a v ničím se nezadá s pražskými kluky Kuburim a Nuruem.

 

Pokud jí jedna ruka nestačí, vypomáhá si pravou nohou a ústy. Je lechtivá, libí se jí, když si s ní ošetřovatelé hrají. Největší radost má když dokáže lstí ukrást Kirillovi svazek klíčů a pak s nimi peláší co nejdál to jde. Její další osud se vyvíjí příznivě. Po odchodu do jiné zoo dospívajícího samečka Vikinga ošetřovatele se snaží spojit dohromady Amu a ostatní členy skupiny. Zatím se daří Amu dávat dohromady se dvěma dospělými samicemi –Šindou dvorskou (její matkou) a starou samici Babsi. Tráví spolu denně určitý čas, který postupně se prodlužuje. Začlenění probíhá v klidu, zatím žádné problémy nejsou.

Kirill a další tři ošetřovatelky, kteří mají na starosti lidoopy, tráví s Amou méně času než dříve, aby postupně Ama vetší část dne byla s dospělými gorilami. Už od začátku Ama má možnost celou dobu vidět, slyšet a cítit ostatní gorily, protože její herna sousedí s ložnicí „dospěláků“, je oddělena pouze mříži a pletivem.

 

V současné době Moskevská skupina goril má jednoho střibrohřbetého samce Vizuriho (je otcem všech mláďat), tři dospělé samice Šindu, Kiru a Babsi, mladě Kiry samečka Quabene (je to rošťák starý rok a půl), a Amu. Protože Ama je odchována lidmi, vypadá a je větší než mláďata, která kojí matka v jejím věku. Ložnice pro gorilí skupinu jsou v suterénu, gorily pak jdou

do expozice v pavilonu po schodech a dobře se u toho zacvičí. Mají také i venkovní expozicí s množstvím parkosů a provazů. Obě expozice velikosti odpovídají těm pražským.

V Moskvě je zatím ještě zima, zvířata ven v zimě nechodí. Kirill vyprávěl, že jsou velice citlivé na změny počasí. Když je teplo a sluníčko, teší se ven do výběhu, když je zataženo a pochmurno, zalehnou a spí.

I když jsem nebyla na Velikonoce s rodinou, návštěva u goril v Moskvě stála za to. Nedostala jsem výprask pomlázkou, mohla jsem si pohrát s Amou a jako nášup jsem ještě strávila příjemný čas s kamarády a kolegy na Moskevské Univerzitě. Letošní Velikonoce neměly chybu.