Marnost nad marnost.

Dnes to nebude veselé povídání. Už v dětství jsem věděla, že budu mít práci, spojenou s přírodou. Všechna nemocná nebo zraněná zvířata v okolí vždy skončila u mne – nosili k nám nemocné vrabce nebo holuby, kočky atd. Někoho se mi podařilo zachránit, někteří zemřeli. Jednou u nás zabouchaly na dveře moje kamarádky a zvaly mne ven podívat se na jeden strom. Bylo mi tedy asi 12 let. Žili jsme ve velkých domech, a ve vnitrobloku jsme měli hezké dětské hříště, kolem kterého byl trávník a vysazené mladé stromky. Byl konec května, pěkné počasí. Když jsem vyšla ven, kamarádky mi ukázali dílo zkázy. Nějaký opilec zlomil mladou břízu, která rostla hned vedle dvou stejně starých asi dvoumetrových stromků. Bříza byla ulomena těsně nad zemí, ležela tam a my jsme si nevěděly rady, co s tím. Ulomený stromek se držel jenom na par vláknech kůry, jinak byl celý kmen ulomený. Zvedli jsme ho opatrně ze země, narovnali, aby okraje zlomu zapadly do sebe. Pak jsem ho pevně přivázala gázou k ostatním dvěma stromkům, aby se nehnul. Nakonec jsem ho zalila vodou, nic víc jsem udělat nemohla. A stal se zázrak, stromek přežil. Koncem léta už jsem gázu přestřihla a dala pryč. Stromek pevně stál a žil mnoho dalších let.  Před pár dny jsem si na to vzpomněla, Zavolala jsem sestře, zda  by ty stromy nevyfotila a neposlala mi fotku, jak vypadají. Bohužel. Řekla mi že před pár lety asi někomu vadili, tak všechny tří velké krásné břízy někdo pokácel. Víc než 40 let nikomu nevadily, až teď. Utěšuje mě jenom jedno – že jsem se na to nevykašlala, a že i díky mně ten strom mohl žít ještě více než 40 let a přinášet lidem v okolí radost. Ale nakonec můžu jen smutnit a říkat: Marnost nad marnost…