úterý 26. dubna 2016

Jak sem (ne)zažila Černobyl


Dnes to je 30 roků ode dne havárie atomové elektrárny v Černobylu. Lide mé generace určitě mají různé vzpomínky na toto datum. I já jsem zažila tyto události téměř na vlastní kůži. Týden po výbuchu jsem odlétala na výzkum do Suchumi na Kavkaze. Přestupovala jsem kde jinde než v Kyjevě. Mám tam spoustu přátel a příbuzných. Plánovala jsem tam zdržet na 3-4 dní, a teprve pák pokračovat do Suchumi. Ve sdělovacích prostředcích mlžily, propaganda v samotném Sovětském Svazu ještě více. Pamatují jak ve zprávách v televizi odsuzovali cizince, které odjížděli v panice z Ukrajiny, přirovnávali je ke krysám, kteří opouštějí loď.

A tak jsem přiletěla do Kyjeva. Na letišti už na mne čekal kamaráď, doma u něj oběd. Šla jsem ještě zablokovat let do Suchumi za tří dní. V pokladně mne poslali za zástupcem Českých aerolinií. A ten pan mi zachránil život. Okamžitě mne zablokoval let do Suchumi na nejbližší datum, což představovalo čekání asi 4 hodiny. Říkal mi, ať letím co nejdříve a vůbec neuvažují o tom, aby v Kielu se zdržela. Tak jsem ho poslechla. Nenapadlo mi ale nic jiného než se procházet venku před letištěm a jist zmrzlinu. Nechtělo se mi sedět v hale. Přitom tam všechno pořad myli – podlahy, sedadla, všechno. Tak jsem si schytala dávky radiace, o které jsem ani netušila.

Zklamaný kamarád se vrátil domu, já letěla dál. V Suchumi už šla šeptanda, aby lide nesušili prádlo venku, aby nenechali děti hrát na pískovištích. Radiace tam nebyla tak velká, ale stejně úroveň byl vyšší než normálně.

Po třech týdnech jsem se vrátila do Prahy, a nemoc s ozáření se projevila jak má – kraváci z nosu, které skoro nešlo zastavit, průjmy, na které nezabírali žádné leky, zvetšené lymfatické uzliny. No, dostala jsem se s toho poměrně lehce, až na ty následky. Nefunguje mi štítná žláza, doživotně mám brat každý den leky. Trochu úsměvná historka se mi přihodila asi měsíc po návratu. Nechala jsem ve Fotografii vyvolat filmy, co jsem měla s sebou v Suchumi. Asi po týdnu mi volali zděšené zaměstnanci a říkali, že nevědí co se stalo s mým filmem. Prý první půlka je jakoby na ní se dostalo světlo, ale konec je dobrý. Tak jsem jím říkala, ať se s toho nic nedělají, že to není jejích chyba. První půlku filmu jsem totiž fotila v Suchumi, kde radiace byla vyšší, ale druhou v horách na Kavkaze, kam radioaktivní oblak se nedostal.

Tak to je můj příběh spojený s Černobylem.